Veselé historky

O záchodu

Alena Vránová měla mít výstup na jevišti a chtělo se ji hrozně čůrat. Běžela chodbou až na konec, kde byla toaleta. Ale zákon schválnosti byl takový, že byla obsazená. Chvíli se před toaletou kroutila a když ji už volali rozhlasem, že se má dostavit na scénu začala zoufale volat. „Tak ksakru dělej nebo se tady počůrám.“ A ze záchodu se ozvalo. „Prosím o klid na chodbě, tady sere ředitelka divadla – Jan Werich.“

O záchodu ještě jednou

Karel Černoch jel s Wimrem na vystoupení. Měli před sebou ještě asi padesát kilometrů, když zastavili na benzince. Pan Wimr si koupil dva nanukové dorty a než dojeli na vystoupení, tak je celé spořádal. V divadle se mu začal kroutit žaludek a když došlo k vystoupení musel si odskočit. Na jeviště šel Karel sám. Začal povídat a celý úvod natahoval jak jen mohl. Když už byl u konce s dechem, tak představil pana Wimra a v tom momentě se ozvalo do toho ticha z divadelní chodby veliké spláchnutí. Celé divadlo se dalo do velikého smíchu. Sám pan Wimr netušil čemu se lidé smějí, ale předpokládal, že Karel řekl něco žertovného čemu se lidé smějí. Vůbec netušil, že je to kvůli němu. Po představení k nim přišla paní a řekla jim, že takto dokonale naaranžované představení ještě neviděla. Klobouk dolů režisérovi, který toto vymyslel a dokázal to nacvičit. Říkala, že vůbec nechápe, jak se to všechno podařilo tak dokonale načasovat. Hold divadlo.

O Veronice Žilkový

Když Veronika Žilková ještě velmi mladá a prakticky neznámá hrála ve svém prvním seriálu „My všichni školou povinní“ a byla jednou nakupovat v samoobsluze, tak jí zastavila jedna paní, upřeně až dobrácky se na ni podívala a pak pravila. „Já vás znám…“ a na chvíli se odmlčela dobráckým pohledem. Veronika se zaradovala, že tak krátká doba po natáčení a už je tak slavná, že ji lidi poznávají i v samoobsluze, že to snad ani není možné a tak se s rozzářeným úsměvem podívala na tu paní s očekáváním slibné až hvězdné odpovědi. Ta paní se trochu pousmála a dopověděla. … „já Vás znám, Vy jste kradla u nás v samoobsluze …“

O Jiřím Lábusovi

Maminka Jirky Lábuse byla zdravotní setra a přála si aby její syn až dospěje pracoval ve zdravotnictví. K ničemu jej ani jeho bratra násilím netlačila. Jen se snažila spíše pozvolnou metodou navádět oba syny ke zdravotnickým návykům. Vysvětlovala jim funkce lidského těla, názorně ukazovala co kde je a zároveň vysvětlovala k čemu různé orgány slouží a jak je ošetřit v případě zranění, kupovala jim knihy o zdravo výchově a velmi ráda je vodila na poučné filmy o zdravovědě a tak oba syny nenásilně motivovala k výběru svého budoucího povolání a doufala, že se jim ošetřování nemocných zalíbí. V domnění, že vychovala oba hochy dobře se skvělým základem pro ošetření úrazů se jednou zeptala Jirky, jak by si počínal v případě ošetření jakéhosi úrazu u tehdy budoucího kolegy Jirky, Marka Ebena a on odpověděl celkem pohotově, že by si vzal jeho mobil a zavolal by pomoc. I takto lze řešit první pomoc…

Na plovárně 2.8.2009

O zrní

Znám člověka, který jedl 14 dní jen zrní. Vegetarián není. Tvrdil, že to dělá proto, aby se pročistil, respektive aby si pročistil střeva a byl tak lehčí a čistší. Říkal, že mu to chutná; ale moc jsem mu to nevěřil přesto obědval zrní a tvářil se, že je to dobré. Den co den se odehrávalo to samé. Oběd. Nasypal si zrní do mističky a zobal. Zapíjel to obyčejnou neperlivou vodou. Asi za měsíc jsme byli společně v restauraci.

Dal si uzené koleno. Zíral jsem na něj jako kdyby dělal něco nenormálního. Přesně jako tenkrát, když začal jíst zrní. Viděl můj údiv. Až se mě lekl. Pak si uvědomil proč tak zírám. Zeptal jsem se. „Ty už nejíš zrní ?“ Začal se vymlouvat. Že prý zrní zdražili a že už to není ta kvalita co dříve, že na jaře zrní není jako to po sklizni, ale nakonec mi prozradil,

 prý přestal fungovat jako chlap.

O čertech

Jsem hodně zaneprázdněný člověk takže kolikrát ani nevnímám jaký je čas, datum, hodina. Kolikrát se vracím domů i hodně dlouho v noci. Pak samozřejmě ten čas utíká tak nějak rychleji a já jej díky tomu mnohdy nestačím ani vnímat. Stává se mi, že v úterý si myslím, že zítra je již den volna a řeším co budou děti dělat sami doma a nebo v neděli odcházím ráno do práce v domnění, že je již pondělí. A tak když jsem se jednou vracel navečír domů stojím s autem na křižovatce a neuvědomuji si jaký je čas,  najednou cítím takový divný pocit jako, že se na mne někdo dívá. Za tu krátkou chvilku mi v hlavě proběhlo mnoho myšlenek, ale můj pohled byl stále upřen soustředěně dopředu na semafor, kde jsem očekával zelený signál. Ale ten pocit sílil. Cítil jsem, jak ve vedlejším odbočovacím pruhu stojí auto a zřejmě nějací cizí lidé mě pozorují. Říkal jsem si, tak ať se dívají, ale klidu mi to nedopřálo. Cítil jsem, že to nemůže být jen jeden člověk, ten pocit byl tak silný, cítil jsem jak několik očí mě soustředěně pozoruje a vyloženě čeká až se na ně otočím. Nechtěl jsem dotyčnému či dotyčným udělat tu radost a ještě více jsem svůj zrak soustředil na semafor. Ale teď už jsem slyšel i takový ten vzdálený hlas, který nabádá – otoč se, no tak, podívej se, tak se neboj. Myšlenky lítaly sem a tam, už jsem ani nevnímal semafor a tak jsem přijmul myšlenkový pochod a možná i myšlenky vysílané tím neznámým objektem. Teď už mě doslova hryzal chtíč vidět toho vetřelce, který tak naboural moji mysl a tak jsem se rázně otočil na auto stojící ve vedlejším pruhu. Krve by se ve mne nedořezal. Čelist mi spadla, na tváři jsem měl výraz popeláře s obličejem vraha a vytřeštěné oči. Za volantem sousedního auta seděl čert. Naprosto dokonalý nádherný čert s rohama a chlupatým kožichem. Vedle něj byl ještě jeden malý čert a mikuláš. Bylo totiž 5. prosince a všichni se strašně smáli.

Tina 20.1.2003

O ambiciózních lidech

Připravila jsi mi tu košili na konferenci ve Vídni ? Nemohla jsem, připravovala jsem se na míting s francouzi.

 O Čertovi

Máme doma kočičku a té říkáme čert. Snad proto, že je to takový nespoutaný živel. Je to absolutní neposeda.

Stává se, že občas zmizí z našeho dohledu na několik dní a nebo naopak je ho všude hrozně moc. Pokud ale zmizí, tak nikdy ne z domu. Toulá se, ale pouze po domě. Napadlo nás, že si s námi hraje na schovávanou. Jako kdyby se s někým vsadila, že ji několik dní neuvidíme. Ale přitom její přítomnost registrujeme. V domě padají různé předměty a hlavně v koupelně. Tam se ji líbí asi ze všeho nejvíc. Vždy nám tam dokonale přerovná všechny šampony, mýdla a krémy. Stahá všechny ručníky z tyčí a zajímavě je smotá jako kdyby z nich chtěla udělat kuličky nebo klubíčka na hraní. I kuchyň se ji líbí. Tam zase chodí pít vodu z kohoutku. Máme všude po domě pákové baterie, ale kuchyň si oblíbila. Vyskočí si na linku, packou si pustí vodu a už pije.  Dokonce jsme ji několikrát chytili jak se ve dřezu koupala. To bylo v létě. Ona si pustila vodu a houbičkou na nádobí zacpávala odtok a pak se doslova žbráchala  v té protékající vodě. Snad ale nejhorší je to v noci. V domě je ticho a najednou slyšíte téci vodu nebo se sama spustí televize. Zprvu jsme si mysleli, že máme v domě nějaké duchy a nadpřirozené síly neboť, když jsme vstoupili do kuchyně nebo obývacího pokoje tak nikdo nikde nebyl. Jen voda tekla a šla televize.  A o čertovi jsme již několik dní nevěděli. Mysleli jsme si, že se toulá mimo dům. Ale začali jsme jej registrovat hlavně večer. Sedíme u televize a vidíme stíny,které se pomalu plíží pokojem. Sedíme u televize a cítíme úplně cizí dech a cizí pohled v zádech. Otočíme se a nikdo za námi není. Zprvu nás to hodně děsilo. Pak jsme si trochu zvykli a hlavně vždy po těchto cizích pohledech zmizelo z její misky mléko. Asi se šla vždy přesvědčit, že je v bezpečí a že ji nikdo nevidí A nikdo ji z celé rodiny taky neviděl. Byla mazaná. Vyloženě si s námi hrála. Volali jsme na ní, lákali ji na její oblíbený koláč s jablky, ale marně. Muselo ji to hrozně bavit, jak nám uniká. Ale musím podotknout, že to dělala velmi mistrně.

Ještě jsme přišli na jednu zvláštnost. Náš čert je spíše domácí zvíře. Ven se mu nikdy nechce. V zimě vůbec a v létě jen občas. Vyjde ven, lehne si na terasu a celý den dokáže prospat. Ani se nehne. Dáváme ji na terasu a to až k hlavě misku se žrádlem. Dokonce vrabci ji chodí do té misky užírat a ona se ani nehne. Je jí to úplně jedno. Jako kdyby byla naštvaná, že musela ven z domu, kde je ji tak dobře. Občas sice packou vrabce odežene, ale vrabci jsou na ni už zvyklí a vědí, že jim nic neudělá. Tak se jenom trochu uhnou a zobou dál. A ta naše líná nebo uražená kočka, když vidí jak jsou vrabci drzí, tak je taky nechá a spí klidně dál.

Doma jsme ji udělali takovou bedýnku kam může chodit na záchod, ale zjistili jsme, že písek v bedýnce zůstává i několik dnů čistý. To se nám nezdálo. Báli jsme se, aby nechodila někam do kouta nebo za skříň, ale nikde nebylo nic cítit. Až  jednou jsme ji přistihli. Chodí čůrat do sprchového koutu. Vzhledem k jednoduchosti ovládání pákových baterií pustí si vodu, vyčůrá se a vodu zase uzavře. Bedýnku má čistou, nikde není nic cítit a my jen kroutíme hlavou nad bedýnkou jako nad další záhadou v našem domě. Už jsme tu bedýnku i nadzvedávali jestli to někam neodtéká, ale ten náš čertík je pěkně mazaný. Přemýšleli jsme proč to tak dělá. A je to hned z několika důvodů. Nerad chodí mimo dům, miluje vodu a navíc při spuštění vody ve sprchovém koutu začne hrát hudba a čert se při ní tak divně točí snad jako kdyby chtěla tancovat.

O tiketu do metra

Jeden můj známý pracoval asi 10 let v jedné nejmenované firmě, kde dostal jednak ke služebním účelům, ale samozřejmě i k soukromým do používání auto. Byl to Opel Vectra. Krásné auto, moderní, nové. Firma při určitém stupni opotřebování nebo určitém stáří vozidla měnila. Dbala tím hlavně na bezpečnost svých zaměstnanců. Tento můj známý neměl díky vozidlu a možnosti použití k soukromým účelům nikdy potřebu chodit pěšky. Přeprava z místa na místo vždy probíhala tímto služebním autem. Co je to autobus, tramvaj nebo metro znal pouze podle toho, že dopravní prostředky potkával v silničním provozu. Za těchto deset let uvedenými prostředky nejel ani jednou. A to byl taky ten kámen úrazu. Stalo se, že jednoho dne v uvedené firmě tento můj známý skončil a byl bez auta. Vzhledem k tomu, že měl služební vozidlo, neměl tím pádem potřebu mít vozidlo vlastní. Co dělat v této chvíli ? Potřeboval se přepravit přes město a tak nebylo vyhnutí než, že musí použít dopravní prostředek městské hromadné přepravy. Musím podotknout, že za tuto dobu městská hromadná doprava prošla určitým vývojem. Už ve vozech nebyli výpravčí a ani se nenastupovalo od řidiče, kde se běžně platilo jízdné. Dnes už to bylo jinak. Ale to můj známý nevěděl. Nastoupil do autobusu, měl lístek, ale nevěděl co s ním. Chvíli tak bloumal, obcházel značkovací strojek a nevěděl co si má počít. Až se otočil na vedle stojícího muže, který jej celou tu dobu pozoroval v jeho počínání a optal se jej co má s tím lístkem dělat. Muž si asi myslel, že si můj známý dělá z něj pravděpodobně srandu a řekl mu, že musí se k tomu strojku naklonit a asi z deseti centimetrů vyslovit místo směru jeho jízdy.

Nikdy jsem nepochopil, jestli můj známý byl tak šokován městskou dopravou nebo mužem a nebo to udělal jen tak pro lekraci. Ale on se opravdu naklonil k tomu značkovacímu strojku a velmi zřetelně a nahlas vyslovil. „prosím na Václavské náměstí“. Že celý autobus včetně řidiče rázem řval smíchy snad ani nemusím už dodávat.

O pořádný ženě

Moje žena je tak pořádná, že když jdu v noci na záchod, tak než se vrátím, mám ustláno.

O polévce

Při svých služebních cestách po okrese jsem se jednou ráno zastavil v bufetu na snídani. Je to taková malá prodejna s výběrem různých laskomin a teplým jídlem. Je to u hlavní silnice ve směru od Hradce Králové do Jičína. Mnoho řidičů se tam zastavuje na snídani. A stalo se: Nažehlený pán v kravatě si objednal polévku - dršťkovou. Jak se sluší a patří na správný bufet pán dostal vrchovatý talíř, zaplatil a chtěl si tento plný talíř odnést ke stolu, kde posnídá. V momentě, kdy se otočil, že si půjde sednout se vedle něj otočil zrovna také pán a lehce do něj strčil. Talíř, jak byl vrchovatý samozřejmě se rozlil pánovi po ruce. Nepřejte si vidět jeho postupný výraz ve tváři. Bylo to sice jen několik sekund, ale jak jej ta polévka opařila, bolest přicházela postupně. A jak přicházela bolest, tak šel i talíř prudce k zemi. Ten byl umístěn na podlahu vedle stojící fronty. Najednou počal ten muž skákat jak smyslů zbavený zřejmě tedy bolestí a klepal s tou politou a popálenou rukou na všechny strany. Polévka z ruky létala na všechny strany. Lidé ve frontě nevěděli jestli se mají smát nebo cítit bolest s mužem nebo si otírat létající polévku. V tom momentě vešel do obchodu další muž, který o ničem nevěděl a samozřejmě, že šlápl do talíře s polévkou, která byla ještě na zemi. Byl tím tak zaskočen, že se popálenému muži několikrát omluvil, polévku u pultu zaplatil a aniž by si něco objednal kvapem utekl z prodejny hnán domnělou vinou rozšlápnuté polévky aniž by mu bylo podivné co ta asi dělala na zemi. Avšak ještě jeden muž, který do současné doby byl otočen zády k událostem a zřejmě zaměstnán výběrem občerstvení z regálu nic netušíc šlápl na pohozenou lžíci. Ta  záhadným způsobem vyletěla do vzduchu a připlácla se jedné ženě, která snídala nedaleko na záda. Ale to už se ostatní ve frontě neudrželi a vybuchovali jeden po druhém smíchy. Tento pán klopil zrak, červenal se a myslím, že by se nejraději propadl na místě někam do pekel.

O trubičkách

Vypravoval mi kamarád, jak jeho známí byl s rodinou na návštěvě, kde se celý večer bavili a popíjeli různé druhy vína. Asi taková degustace. Tenkrát měli pětiletého syna, který byl s nimi na návštěvě. Při tom veselí na něj ale trochu pozapomněli  a stalo, že kluk dostal žízeň a tak když objevil láhev s voňavou tekutinou, tak se z ní řádně posilnil a v rohu kuchyně usnul. Ale co se nestalo. Volala maminka, že se doma něco stalo a aby se urychleně vrátili všichni domů. No nechtělo se, ale co se dalo dělat. Navíc všichni již požili. A tak s největší opatrností vyrazili směrem domů. Zákon schválnosti, před jejich domem je zastavil policista a že provede orientační dechovou zkoušku. No, trubička se samozřejmě zabarvila dozelena. A je zle, říkal si řidič, ale nedal na sobě nic znát a policistům s naprostou okázalostí tvrdil, že nic nepil a že ty jejich trubičky jsou stoprocentně špatné. Policisté jsou na takováto tvrzení zvyklý, tak se počali na silnici s řidičem dohadovat, ale ten tvrdil svou, že nepil a policisté taky svou. Napjatý rozhovor nebral konce. Pak jednoho policistu napadlo, že tedy ať jejich malý kluk nafoukne trubičku a že se jasně pozná, kdo má vlastně pravdu. Nastalo zděšení. Nafouknutá trubička malým dítětem byla rovněž zelená. Ani otec, ani policisté tomu nechtěli věřit. Všichni kroutili hlavami, ale trubička byla jasně zelená. Policisté se rychle omluvili řidiče a ihned jej propustili, že sice nechápou jak je to možné, ale asi jsou ty trubičky opravdu vadné. Nikdo z rodiny situaci nechápal, ale byli rádi, že to takto dopadlo a na příhodu se rychle zapomnělo. Až po čase, kdy se zastavili u svých známých a vyprávěli jim tuto celou příhodu se jejich malý kluk přiznal, že  při minulé návštěvě v kuchyni, když měl velikou žízeň vypil asi půlku láhve a pak ukázal na láhev od jejich domácího vína.

O volné výchově

Při cestě metrem jsem si povšiml jedné paní, která držela v náručí malého hošíčka. Pod nimi na sedadle seděla starší žena. Hošíček byl poměrně neposedný, spíše byl řekl, že až divoký a kolem sebe kopal nožičkami a oháněl se i ručičkami. Na první pohled to bylo docela i roztomilé, ale chudák ta paní co seděla pod ním. Ten neposedný klučina jak tak kopal, tak samozřejmě kopal i do té paní. Ta se snažila různě uhýbal, ale ne vždy se to dařilo. Po nějaké době okopávání to již nevydržela a služně požádala maminku toho chlapce aby si jej napomenula, že do ní neustále kope. Ale ta se na tu nebohou paní tak osopila, že co si to myslí, že to ona nemůže, že mají doma volnou výchovu a že tedy nemůže chlapci nic zakazovat, že by tak mohlo utrpět jeho podvědomí a mysl a že ať se stará raději sama o sebe. Kolem stojící nevěřícně kroutili hlavami, ale nikdo nic nepodotknul na obranu té nebohé okopávané paní. Ta se dál snažila uhýbat kopancům toho malého klučíka, který si samozřejmě celou tu událost vzhledem ke svému věku vůbec neuvědomoval. Všichni sledovali co bude dál. Ve vlaku byla napjatá atmosféra. Projeli jsme asi dvě stanice. Náhle přistoupil k paní co  držela toho neposedného klučíka asi desetiletý kluk a se slovy „paní, my máme doma taky volnou výchovu“ ji nalepil svoji žvýkačku na její brýle a vystoupil z vlaku. V tom momentě všichni zaburáceli smíchem neboť tento kluk dal paní takovou výchovnou lekci na kterou asi do konce svého života nezapomene.

O jedné nóbl paní

Byla jedna nóbl paní, řekl bych, že velice nafoukaná takříkajíc chodila s nosíkem nahoru. A ta paní měla dceru, kterou chtěla velmi dobře provdat. Ostatně jak tomu většinou bývá. Ale dcera si našla úplný opak představ jaké měla její matka. Úplně obyčejný mužský, hodný, slušný, příjemný s normálním zaměstnáním a obyčejným příjmem. Dlouho se snažila paní tento párek rozeštvat, vymýšlela i různé lsti. Ale její dcera i přítel byli do sebe tak moc zakoukáni, že ani ty největší výhružky a lsti matky nepomohly. Až jednoho dne nastal ten krásný den v životě a byla svatba. Jeden kamarád tohoto páru, který jim lásku velmi přál a onu paní za to vše dosti nenáviděl si usmyslel, že se tak trochu pomstí za oba dva. Byla svatební hostina a tento muž měl mít slavnostní řeč. Ještě ale před touto oslavou se domluvil se všemi muži, kteří budou účastni a dal vyrobit příslušný počet klíčů od bytu uvedeného páru, který o ničem ani nevěděl. Když nastal ten čas slavnostního přípitku pronesl krásnou řeč, která  vyzdvihovala charakterové vlastnosti ženicha. Vychvaloval jej jak mohl a na závěr pronesl větu, která nejen vyvedla v údiv všechny svatební hosty, ale samozřejmě i nic netušící novomanžele ale nejvíce tím zasáhl tu nafoukanou a namyšlenou dámu. Pronesl ke všem mužům, aby si uvědomili, že vážená novomanželka od dnešního dne patří už jen zde přítomnému novomanželovi a aby všichni laskavě vrátili klíče od bytu jeho ženy, že je už nebudou potřebovat. Načež se všichni muži zvedli ze svých židlí a před manžela naskládali klíče od bytu jeho ženy. Podotýkám klíče funkční. A nóbl dáma když to viděla se studem a s brekem utekla z hostiny.

O modré knížce

Petrovi se nechtělo jít na vojnu a tak když měl jít k odvodu a před lékařskou komisi požádal svoji sestru o moč, protože měla cukrovku a tak Petr doufal, že se tímto způsobem bude moci vyhnout vojenské povinnosti a že dostane modrou knížku. Vše proběhlo velmi hladce. U odvodu ohlásil svůj stav, komise jej poslala k lékařského vyšetření a tam Petr předložil moč své sestry a následně měl počkat v čekárně, která byla plná lidí a že mu dají pak rozbor , který předloží vojenské komisi. Asi po půlhodinovém čekání se otevřely dveře ordinace z nichž nejdříve vykoukla sestra, která si zavolala Petra, pak přišla i paní doktorka a ještě dvě sestry. Všichni si Petra změřily zkoumavým pohledem a pak paní doktorka velice zřetelně a nahlas pronesla před celou čekárnou.

Gratuluji Vám pane, jste těhotný…

O školním testu

... jeden profesor byl velmi důsledný při dodržování podmínek při testech, a když řekl, že test skončil, a pokud ještě někdo psal dál dostal okamžitě čtyřku.  Při jednom takovém testu jeden frajer v pohodě ještě po skončení testu, když už ostatní odevzdávali, ještě dvě minuty klidně psal, potom se zvedl a donesl papír ke katedře. Profesor mu pravil:
- Mladý muži, ani se neobtěžujte. Máte to za pět.
- Pán profesore,  vy nevíte, kdo sem! - ptal se mladík.
- Ne, to opravdu nevím, a vůbec mě to nezajímá. Můžete být klidně Svatý Petr, z toho testu máte prostě nedostatečnou!
- Vy fakt nevíte, kdo jsem? - opakuje frajer s téměř hysterickým výrazem v tváři.
- Vůbec netuším, kdo si myslíte, že jste?
- Tak to je dobře! -  řekl ten frajer a vrazil svoji písemku mezi ostatní testy a rychle opustil učebnu.

O pašování záclon z NDR

V předrevoluční době se jezdilo na nákupy do bývalého východního Německa. Některé věci bylo povoleno převážet a na některé byl vydán přímo zákaz. Do tohoto zákazu patřily i záclony. Když jsme odjížděli do NDR vyslovila moje manželka zbožné přání, že by chtěla přivézt záclony. No, jo, říkám, ale já to už slíbil kolegyni z práce a snažil jsem se ji vysvětlit, že to nejde. Jedny snad provezu říkám, ale dvoje, to už bude problém. Ale co čert nechtěl večer k nám přišla sousedka a projevila veliké přání, že by chtěla z Německa záclony. Co dělat, říkám si. Dvoje nebo troje, to už je jedno. A tak jsem vymyslel fintu. Tenkrát jsem měl Wartburga. A vymyslel jsem, že ty záclony dám do rezervní pneumatiky. Tak jsem v Německu koupil krásné záclony, manželka měla z nich velikánskou radost a na jednom parkovišti ještě v Německu jsem je pěkně vložil do té pneumatiky. Pěkně jsem je stočil a jelo se. Byli hranice, přišel celník, prohlédl doklady, zeptal jestli něco vezeme, já zavrtěl hlavou a on zasalutoval, vrátil nám doklady a pustil. Když jsme projeli hraničním pásmem strašně jsme si oddechli jak to krásně vyšlo a jak jsme bezva projeli. Asi po pěti kilometrech již na našem území nás zastavili tehdejší esembáci. Silniční kontrola, pane řidiči vystupte si z vozidla. Tak jsem vystoupil, předal doklady. Esembák si prohlížel doklady, vozidlo, doklady a zase vozidlo. A na závěr se mě zeptal jestli mám rezervu. A já mu odpověděl. Jistě že mám to náhradní kolo. On se podivil mému výrazu a povídá. Mám na mysli rezervní pneumatiku vašeho vozu, ukažte mi ji prosím. Ano, jistě, že ji mám, mám ji v pořádku, je dobrá, snažil jsem se odvrátit hrozící nebezpečí. Ale esembák se nedal odradit a mermomocí ji chtěl vidět. A tak jsem šel a pomalu jsem otvíral kufr, abych mu ukázal svoji rezervu naplněnou záclonami. Polévalo mě při tom horko, ale ještě větší horko mě polilo, když jsem zjistil, že jsem to kolo nechal na tom parkovišti v Německu, jak jsem tam schovával ty záclony.

O jednom invalidovi

Jeden invalida přistoupil do autobusu a šel k tomu sedadlu co je označené pro tělesně postižené. Seděl na něm jakýsi pán. A tak si začal nervózně poťukávat holí do podlahy. Když pán nereagoval vytáhl tento invalida svoji průkazku a ukázal ji tomu pánovi. Ten ale také vytáhl průkazku a ukázal mu ji rovněž. A tak invalida se otočil na protější sedadlo, které je rovněž vyhrazeno pro invalidy. Chvíli stál a čekal, že muž který seděl na sedadle mu uvolní místo. Pak začal poklepávat svoji holí na podlahu autobusu. A nakonec vytáhl svoji průkazku a ukázal ji tomu sedícímu pánovi, ale ten rovněž vytáhl svoji a ukázal mu ji také. A tak šel invalida do zadní části vozu k sedlům, které jsou rovněž vyznačeny pro invalidy. A když se situace opakovala ještě třikrát, zjistil, že je v autobuse, v němž jedou invalidé na nějakou schůzi do Prahy.

O psech

Stalo se, byl jsem v jednom nejmenovaném útulku pro psy. Vybíral jsem si tam psa. Přišel muž, celkem dobře vypadající v dlouhém kabátě a s kloboukem na hlavě. Majitel útulku se jej zeptal zda by si přál nějakého psa? On přikývl. A měl by to být spíš menší nebo větší pes? Zněla další otázka. A ten celkem dobře vypadající pán odpověděl. Tak akorát pro čtyři lidi.

O blbcích

Jeden inženýr poučoval malého Pepíčka, syna svého kamaráda. Víš Pepíčku, život je hodně složitý a musíš si dávat pozor na to s kým se bavíš a obzvlášť ti doporučuji nebav se s blbci a vyhýbej se jim velkým obloukem. A ten malý klučík si jen tak povzdechl a pravil. No jo, to je těžký, když já stejně ani nevím, kde bydlíte.

O Exhibicionistovi

Koupal jsem se ve vaně a já se většinou koupu nahý a slyším zvonek. Kouknu se na hodinky a říkám. Jé, moje žena je tady a napadlo mě, že ji udělám překvapení. Říkám si, chudák, moc si toho se mnou v životě neužila a tak ji udělám radost. A měl jsem ve skříni takový dlouhý župan. Oblékl jsem si jej, ale pod ním jsem byl úplně nahý. Pustil jsem bzučák a domovních dveřích. Slyším jek nejprve bouchly domovní dveře a pak ještě dveře od výtahu. Á, žena jede nahoru. Postavil jsem se za dveře a když jsem slyšel otevřít dveře výtahu na chodbě, počkal jsem ještě asi dvě vteřiny, aby měla moje žena čas dojít ke dveřím a prudce jsem otevřel dveře od bytu a roztáhl jsem župan a zakvílel, tak jak to dělají správní exhibicionisti. Zděšení bylo na obou stranách. Za dveřmi stála pošťačka a moje žena šla pěšky po schodech. Když jsme to pak večer ještě rozebírali moje žena jen poznamenala. Tedy opravdu nepochopím, jak takový malý čertík dokázal tu pošťačku tak vylekat!